Svědectví o Boží lásce a Jeho cestách
Lucie Nováková
Drazí sourozenci v Kristu,
chtěla bych se s vámi podělit se svědectvím, o všem, co pro mne Bůh udělal během pár posledních let, kdy jsem prodělala několik operací, a také o velmi bolestivém období, kdy mi zemřel můj tatínek. Nechci zatajit, co pro mne Bůh udělal. Toužím oslavit našeho úžasného Pána Ježíše Krista, jemu náleží chvála, vděčnost, sláva a veškerý dík.
Možná bych mohla začít tím, že jsem se 15 let modlila za svého otce Juliuse Rotha. Prosila jsem Pána, aby mu otevřel srdce, dal se mu poznat, mohl odpustit lidem a byl spasen. Otec mi v životě moc chyběl, jelikož se naši dávno rozvedli. Maminka tátovi věřím odpustila, ale táta žil od rozvodu v hořkosti a neodpuštění. Sice občas chodil do katolického kostela, někdy i k nám do sboru a měl Boha vždy v úctě, ale nešlo s ním moc komunikovat. Nenaslouchal mi, často mě nepustil ke slovu a já tak toužila si s ním povídat, vylít mu své srdce, říct mu jak ho mám ráda a především, jak ho miluje Bůh. Za posledních pár let jsem mohla vidět určité změny v jeho srdci (v chování a v různých reakcích), ale stále to nebylo „ono“. Věřila jsem, že ho uvidím chválit Boha a zvedat k němu ruce, jak to viděla jedna sestra ze sboru ve vidění.
Na podzim roku 2006 jsem ve snu uviděla mého otce padat do hluboké propasti. Já jsem byla nahoře a držela se pevně jakéhosi lana. Najednou mě to spustilo níž a já ho zachytila rukou, když padal, takže tam nespadl. Po tomto vidění mi přišlo do mého srdce obrovské břemeno kvůli mému tatínkovi. Vnímala jsem, že už nemá moc času, stále jsem slyšela v srdci hlas pobízející mě k modlitbám za něj, za jeho spasení. V té době jsme měli spoustu práce doma i aktivit ve sboru. Měli jsme chválicí skupinu v dětské církvi, z níž jsem byla velmi nadšená, ale také velmi unavená. Chtěla jsem toho dělat tolik pro Pána.
Ještě téhož roku se mi stal velmi těžký úraz, při malování bytu u mého otce. Chtěl po mně nalinkovat okraje u stropu a spadla jsem z výšky na záda, jelikož jsem stála na židli, stojící na stole. Zlomila jsem si nohu v kotníku a křičela jsem bolestí. Taťka přiběhl a držel mi nohu, která jen volně visela. Do deseti minut přijela záchranná služba a ještě téhož dne mě 3 hodiny operovali. Skládali mou nohu, podle slov lékařky jako puzzle. Předtím jsem ani nevěděla, že kotník se skládá ze tří kloubů. Všechny byly zlomené, navíc i lýtková kost na několika místech. Všechny vazy zpřetrhané. Dali mi tam 8 šroubů a kovovou dláhu s otvory. Celkem jsem strávila asi rok a půl na nemocenské, jelikož moje tělo nechtělo přijmout tento kovový materiál. Stále se v ranách po operaci objevovala infekce a musela jsem neustále brát antibiotika. Viděla jsem na lékařích, že jsou z mého úrazu bezradní. Na jedné straně mě nechtěli zatěžovat antibiotiky, ale kovy nemohli vytáhnout dřív než se kosti srostou, což trvá měsíce. I můj lékař, který mě operoval, přiznal, že medicína není 100%, že se můžeme jen modlit. Byla jsem už zoufalá a bála se, že příjdu o nohu. Stále jsem volala k Bohu, proč se mi to stalo, proč to na mě dopustil. Jednou v neděli ve sboru za mnou přišel bratr Tomsa a měl ke mně proroctví, že to co se mi stalo je odpověď na mé modlitby, že jsem chtěla Pánu sloužit. Že má Bůh vše pod kontrolou, a že mě provede celou situací.
Během tohoto období mě začal navštěvovat každý den můj otec, u něhož se mi to stalo a pomáhal mi z celou domácností i s naším tehdy 4 letým synem, když byl manžel v práci. Bylo na něm vidět, že si tento úraz velice vyčítá a bere si ho za vinu. Bůh mi dal tehdy příležitost navázat s otcem blízký vztah a komunikaci. Teprve tehdy jsem pocítila jak mne má rád. Měli jsme společný čas, kdy jsem mu mohla vylít své srdce a říci mu o Pánu Ježíši a jeho plánu spasení. Mluvila jsem o tom, že musí odpustit a vyznat Bohu své hříchy, bez čehož pro něj není záchrany. Táta mě poslouchal a viděla jsem ho i plakat a prosit Boha za mé uzdravení. Stále jsem otci říkala, že mě Pán Ježíš uzdraví, a že se za mně celý sbor modlí. Taky se usmířili s mamkou, začali se spolu normálně bavit a dokonce jí začal finančně podporovat v jejím těžkém předdůchodovém období.
Po dvou operacích, kdy mi vytáhli kov z nohy se postupně začala situace zlepšovat. Sice pořád cítím určité stažení v kotníku, sníženou hybnost a bolesti při přetížení a změnách počasí, ale chvála Pánu chodím a nekulhám, což mi na začátku lékaři předpovídali. Můj tatínek stále chodil, zvedal ruce k nebi a děkoval Bohu za mé uzdravení. Můžu vám říct, že to bylo jedno z nejtěžších, ale také nejkrásnějších období v mém životě. Mohla jsem se taky víc přiblížit k Pánu Ježíši, více se modlit a číst Boží slovo, měla jsem čas a Bůh mohl ke mně mluvit a operovat i mé srdce, abych se mu líbila, pracoval a stále pracuje na mém charakteru, na všech vadách, které tam jsou, aby mne mohl očistit a použít podle jeho vůle. Všichni jsme také mohli vidět, jak se můj otec radikálně změnil, opravdu viditelná změna.
Po celkovém zlepšení a ukončení rehabilitace můj tatínek náhle zemřel, což mi Bůh týden předtím ukázal ve snu. Uznal za vhodné si ho vzít už k sobě a i když vím, že je můj otec u Pána, stále se s tím nemohu smířit a velmi mi jeho přítomnost chybí. Měla jsem pak sen, kdy jsem viděla tatínka a najednou se objevilo přede mnou malé miminko a hlas který řekl: tvůj tatínek se znovu narodil.
Asi měsíc po pohřbu mě začalo intenzívně pobolívat břicho. Prošla jsem řadou vyšetření, kde mi doktoři zjistili novotvar na močovém měchýři s nízkým maligním potencionálem, tzn. že není úplně nezhoubný. Byl to pro mě i celou rodinu velký šok. Ještě před tímto výsledkem mi na modlitbách náš pastor Bohuš Wojnar řekl, že nemám věřit všemu co nám řeknou lékaři, že mám mít zrak upřený na Pána. Lékař mě pak opravdu velice vyděsil. Řekl, že jde o vážné onemocnění, že musím podstoupit operaci, a i pak není vyhráno. Mohou se pak kdekoliv na močových cestách objevovat tyto útvary v agresívnějších formách a že bude potřeba být pod stálým lékařským dohledem a cystoskopiemi.
Všichni se za mě modlili. Jelikož je manžel zaměstnán v církvi, vědělo o tom mnoho pastorů a mnoho sborů se zapojilo do modliteb. Prošla jsem pak operací a velmi těžkým obdobím, kdy jsem čekala na výsledky. V nemocnici v Novém Jičíně jsem se mohla seznámit s několika ženami a Pán mi dával příležitost ke svědectví. Říkala jsem jim, jak je Bůh dobrý a co všechno pro mne udělal. S jednou dívkou jsem se dokonce mohla modlit, řekla, že nikdy nevěřila, a že teď už věří.
Chvála Pánu, nálezy dopadly nad očekávání. Primář, který výsledky se mnou konzultoval, byl udiven. Byly naprosto odlišné od těch původních. Říkal, že nevykazují žádnou podstatu nádoru, ani polypu, že to vypadá pouze na nějaké zánětlivé změny.
Bůh je mocný! Slovy nemohu vystihnout jeho velikost, lásku, moc a slávu! Děkuji mu za vše co pro mne udělal.
Také chci poděkovat vám všem, kteří jste se za mě modlili a také mi pomáhali. Děkuji vám za všechny vaše SMS a povzbuzení. Rovněž děkuji mému muži, bez něho bych to asi těžko zvládala, byl mi obrovskou oporou.
To lano na začátku mého svědectví byla Boží moc a láska, skrze vaše modlitby a podporu, bez něj bych tam asi spadla i s tátou.
„Všechnu svou naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když jsem o pomoc volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu.“ Žalm 40:1-4
svědectví převzato z kctesin.cz
