Je možné výchovou vštípit víru?

Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství. Citáty z bible sypal ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. - Řekl mi: "Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána."  Tenkrát jsem byl z toho vyjevený, ale dnes rozumím - a vy jistě také - co způsobilo, že celá ta přemíra a houževnatost náboženského vychování vyšla v niveč: právě to, že všeho bylo příliš, že se to učili biflovat a ne milovat. Podobné nedobré ovzduší může vzniknou i v dobrých křesťanských rodinách. Umět verše nazpaměť, chodit do kostela, to není totéž jako uvěřit v Boha. Proto jsem předeslal tento záporný příklad, abychom si připomněli, co při výchově dětí můžeme a co nemůžeme: Ať bychom se jakkoliv snažili, nemůžeme dětem předat hotovou víru, svou víru. Sebevětší úsilí rodičů může skončit bezvýsledně: děti nakonec víru nepřijmou. Nejen sebevětší, i sebelepší úsilí se může minout výsledkem. Říkám to pro útěchu těch maminek, které se trápí, že jejich dospělé děti přestaly nábožensky žít, a dávají za to vinu jen sobě.  Nelze vždy vinit jen rodiče, když se náboženská výchova nezdaří - lze je vinit jen tehdy, když se o to podle svých sil nesnažili. A také se nikdy nemá stát, že by se rodiče od dětí odvrátili proto, že děti se nestaly věřícími. Víra je proces, je to člověkova odpověď na Boží nabídku, a k tomu může dojít i v pozdější etapě života. Takovým rodičům mohu jen poradit: modlete se za ně, aby jim Bůh dal dlouhý život - aby měli čas k víře dozrát. Když tedy rodiče dětem víru výchovou předat nemohou, co pak znamená náboženská výchova? Co tedy dělat mohou? - Mnoho.

Rodiče mohou být dětem průvodci na jejich cestě k víře, a to hned čtverým způsobem:
1) Mohou odpovídat na jejich otázky a o své víře jim tak svědčit.
2) Mohou je seznámit s vyprávěními v biblické dějepravě, jak věřili a uvěřili v Boha jiní.
3) Mohou s nimi prožívat svátky církevního roku, a tak je uvádět do praxe křesťanského života.
4) Mohou jim být živým příkladem modlitby a každodenního života z víry.
 
A připomeňme si znovu, abychom se uchránili omylu rodičů, kteří chtějí začínat s vážnou výchovou, až jsou děti "rozumné". - To je už pozdě! To už je základ osobnosti pevně položen a hotový pro celý život. Kolem tří let zná normální dítě už asi tisíc slov. Tu už může začít vedení k rozeznávání dobra a zla v kratičkých pohádkách, v čtení obrázku z biblické dějepravy. Ale nejdůležitější výchovný činitel v této době je prostředí, které doma panuje: Prostředí jistoty o lásce rodičů, bez zbytečné tvrdosti, bez zbytečného autoritářství. Prostředí, kde tatínek i maminka mají čas na pohrání s dítětem. Takové prostředí lásky činí dítěti snadným, aby si bylo jisto i láskou Boží. A nejen láska k dítěti je tu nezbytná: i láska rodičů mezi sebou nesmí scházet! Manželství rodičů musí být dobré, aby si dítě mohlo vytvořit představu o dobrém Bohu.

Modlíme se:
 Prosme Boha za rodiče, kteří mají starosti s výchovou dětí:
- Aby se zajímali o zásady správné výchovy a tak si ušetřili zbytečné trampoty a nezdary.
- Aby otcové nenechávali starost o děti jen maminkám, ale také si pro děti našli čas.
- Aby i velmi zaměstnaní rodiče pochopili, že k jejich nejdůležitějším pracím patří mít čas a dobrou náladu pro děti.
- Aby se rodiče o vedení dětí spolu radili a v potížích zavčas hledali odbornou radu a pomoc.
- Rodiče, kterým je líto a teskno, že jejich děti si nezachovaly víru při dospívání, aby důvěřovali, že během svého života objeví víru dospělou, a na ten úmysl se za ně modlili.
 Otče nebeský! Dej, abychom mladší generaci o své víře dobře svědčili a tak jí usnadnili uvěření v dobrého Boha a následování Ježíše Krista.

převzato z Mravní výchova dítěte v předškolním věku (publikováno na internetu)