Vyhledávání

Gobelín

01.03.2013 00:00

Jeden mladý kazatel byl na několik měsíců pověřen, aby spolu s dalšími tkal vzácný gobelín. Po nějakém čase se uprostřed práce zvedl a stěžoval si, jak je nudná:

„Už nemohu dál! Je to nesmyslná práce. Celý den rozstříhávám zlatou nit a vplétám ji do nesmyslných uzlíčků. Takové plýtvání!”

Uslyšel ho starý kazatel a řekl mu: “Ještě jsi neviděl celé dílo. Pracuješ na jedné částečce výšivky a neznáš celek.”

Zavedl ho do prostorné dílny, kde visel na zdi celý koberec. Mladý hoch zůstal překvapeně stát. Pracoval na krásné výšivce obrazu „Klanění mudrců” a jeho zlatá nit tvořila část svatozáře kolem hlavy Jezulátka. To, co se mu zdálo mrhání a zbytečná práce, bylo nádherné.

Když se člověk doslova topí v trápeních různého druhu, potřebuje nutně naději, aby nepropadl zoufalství. Zdá se vám, že nesete bolest, která se už nedá unést?

Mezi bolestí a radostí, mezi nouzí a štěstím ční hluboká propast. Naděje nad ní staví most. Zdá se vám, že ten most naděje visí jen ve vzduchu? Ne, nejsou žádné beznadějné situace, jsou jen lidé, kteří jsou bez naděje tváří v tvář situaci.

Když si nevíme rady s nějakou situací, zkusme si uvědomit, že člověk většinou skutečně nevidí a nezná odpověď hned. Vezměme si jakýkoli vyšívaný ubrousek. Podívejme se na jeho rub. Co tam vidíme? Každá nitka je tam zpřeházená, jsou tam doslova někdy chuchvalce nití, které nám nedávají smysl. Všechno je barevně propletené. A podívejme se na týž ubrousek z jiného úhlu – z lícové strany. Tam všechny nitky do sebe zapadají, dávají smysl, tvoří jeden velký krásný obraz. Mnohdy se stačí podívat jen z jiné strany, možná z odstupu dní, let, z odstupu nových zkušeností …

Z knihy Ranní zamyšlení s Prokopem Siostrzonkem vydalo Karmelitánské nakladatelství.