Chcete mě?

Evička hrozně ráda pomáhá mamince v kuchyni. Tedy, abych byla přesná – ráda vaří úplně sama, když jí maminka jenom povídá, co má udělat a radí ji, jak se to dělá a ona může celé jídlo připravit sama. Ze všeho nejraději peče. Umí už i nějaké buchty, dokonce i krém do dortu, a tak se strašně moc těšila, že letos sama zkusí udělat nějaké cukroví. Jenže dostala chřipku a nesmí z postele. To je ale strašná nuda. Tak dává alespoň těsto do formiček na medvědí tlapky. Jenže to je za chvíli hotové. Pak si ale vzpomněla, že má být v televizi nějaký pořad o zvířátkách a to ji maminka určitě nechá koukat. A už to začalo. Po obrazovce se prohání smečka psů, pejsků, pejsanů, bafanů, rafanů, hafíčků a … však vy už si je umíte představit. A mezi nimi je jedna paní. O každém z nich něco povídá. Jak se jmenuje, co je to za plemeno, co má rád a co nesnáší, co potřebuje a nakonec – jak se k nim dostal. Ptáte se, kde to jsme? Správně hádáte. V útulku pro psy. Všichni jsou naparádění na vánoční přehlídku a ta paní je nabízí lidem, kteří by se o ně správně a hezky postarali. Takoví lidé si mohou pejska odvést domů jako dáreček pro někoho z rodiny. Úplně zadarmo. Jedinou cenu musí všichni zaplatit. Zavázat se, že dají těm pejskům opravdu vše, co potřebují. Evička je nadšená. Zrovna tam přišel nějaký pán a odvedl si takového obyčejného hafíka. Vypadal, že je ohromně hravý - tedy ten hafík, i když, konec konců, ten pán taky, takže si ti dva budou zřejmě ohromně rozumět.

„Mami, mami, pojď se chvíli dívat se mnou, já bych se i modlila, aby ti pejsci nemuseli být na Vánoce sami. Maminka se usmála, ale úplně Evičku chápala. Taky jí bylo líto zvířátek, která si hloupí lidé koupí, a pak je přestanou bavit, tak se jich zbaví způsobem někdy velmi bezohledným.

„Podívej, teď tam jde nějaký kluk s maminkou. Co myslíš, koho si vezmou?“ .– „Já mám dojem, že lidi se podobají svým pejskům, takže bych řekla, že si vyberou toho bernardýna. Taky jsou takoví spokojení medvídci.“ – „A už – dívej, ty jsi měla pravdu.“ Ale ten chlapec ještě pořád nebyl spokojen: „Proč si nemůžeme vzít i toho kokršpaněla, podívej, jak na mě kouká…“ – „Ale to přece nejde. Pes není hračka, toho nemůžeš za chvíli vyhodit a na dva psy bychom neměli čas, ani místo, ani peníze.“

 Kdyby ti dva rozuměli řeči hraček, ti by kulili oči. Na polici s gumovými hračkami pro psy to jen zašumělo. „Co tím chtěli říct? Že hračky jsou na to, aby se vyhazovaly?“ Gumová panenka rozzlobeně rozhodila ručičkama. To se mnou si moje holčička nehrála vůbec. Dostala čtyři panenky zároveň a ani jedna se jí nelíbila. Všechny nás ještě ten večer hodila pod postel.“ – „To já znám, bručel plyšový tygřík, bylo nás v jedné krabici tolik a nikdo si nás ani nevšiml.“ Jenom malá žabička nesměle zašeptala. „Ba ne. Nejsou všichni lidi takoví. Já jsem patřila jedné holčičce, která si mě brala i do postýlky, moc hezky se o mně starala, chodily jsme všude spolu. Dokonce i do školky jsem s ní mohla.“ Všichni se užasle otočili na žabičku. „Tak co děláš tady?“ – „Jednou jsem vypadla z kapsy a zakutálela jsem se až do vysoké trávy. Ta moje holčička mě moc hledala, ale v té trávě mě nebylo vidět. Našla mě až ta paní, co se stará tady o ty pejsky a s mojí holčičkou jsme se od té doby neviděly.“ – „Ona tě teď třeba uvidí v televizi a přijde si pro tebe, řekl dobromyslný krokodýl.“

Evička se obrátila k mamince. „Proč jsou lidi takoví, že vyhazují zvířátka, hračky a běží kupovat další a další?“ – „A proč si Evičko myslíš, že ty jsi lepší?“ – „No to snad ne? To já bych nikdy neudělala.“ – „A vidíš, stejně to děláš. Vyhazuješ ty nejhezčí dárky.“ – „Jak to?“ vykulila oči Evička. Čí narozeniny jsou Vánoce?“ – „Přece Pána Ježíše.“ – „A co děláš s dárečky, které máš od něj?“ – „Jaké?“ pořád nechápala Evička.“ – „Tak si vzpomeň na minulou besídku. Ty už víš, že Pánu Ježíši patříš, a teta vám povídala, že Pán Ježíš má pro každého dárek. Poslouchej. Tady to máš v Bibli napsané. Někdo dostane moudrost, někdo slovo poznání, někdo víru, někdo dar uzdravování, někdo dar proroctví, někdo dar mluvit v jazycích, někdo dar vykládat, co to znamená…Vždyť si to přečti, máš to napsané v 1. dopisu Korintským, kapitola 12.“ – „Ale mami, to přece není pro děti.“ – „Tak mi ukaž, kde máš v Bibli napsané, že dary Ducha svatého nejsou pro děti? Vždyť Bůh tě zná a ví, s kterým darem budeš umět dobře zacházet. Já ti taky nevyberu dárek, se kterým by sis nevěděla rady. Tak proč by to dělal Bůh?“ – „Mami, tak ty myslíš, že já bych takový úžasný dárek mohla taky dostat? To já se za to budu modlit, abych s ním uměla dobře zacházet. To by byl ten nejkrásnější dárek na Vánoce.“ – „No vidíš, a ty sis ho málem ani nevšimla.“

A co vy? Taky si přejete takový dárek, který by pomáhal lidem do Božího království? Nic lepšího totiž nikomu dát nemůžeme a přitom spousta takových dárků čeká, kdo si je rozbalí… A nejkrásnější dáreček, který dáváme, je ten, který je daný z opravdové lásky.