ZACHRÁNÍME JE

„Šárko, honem, rychle musíme něco podniknout, než bude pozdě!!!“ „Ale no tak, klídek, sedni a povídej, co se děje.“ „Pamatuješ si přece, jak jsme byli v sobotu s našima v lese za Mlýnickým potokem. Maminka nám tam ukazovala hnízdo káňat. Pamatuješ? Jak tam bylo to mládě, co se učilo zrovna létat. Namířilo si to na protější strom a hrozně se leklo, když se pod ním zhoupla ta větev. Tak pamatuješ už?“ „Kdybys mě pustila ke slovu, tak bych ti dávno řekla, že ano. A co se děje?“ „V neděli přece foukalo a zrovna tam to dolámalo nějaké stromy. Je tam samý smrk, ty nic nevydrží. No a teď tam jsou lesáci a ty stromy kácí.Zítra přijde na řadu i ten s tím hnízdem. Já jsem jim říkala, že to hnízdo tam je, ale jim to bylo úplně jedno. A kdybys viděla tu maminku od těch káňat! Byla celá vyplašená. Pořád se vracela k hnízdu. Je tam ještě jedno mládě, to ještě neumí létat.Přece to tak nenecháme.“ „Ale co chceš dělat? Já vážně nevím.“ „Třeba si ho vezmeme domů…“ „Neblázni. Káně není andulka. A jak myslíš, že bychom je dostaly z toho hnízda? Četla jsem, že takový dravec hájí svoje mláďata za každou cenu. Ti dospělí by na nás určitě zaútočili. Navíc, za  chvíli máš tmu.“ „Víš co? Já už to mám. Já se za ně budu modlit.“ A Šárka si klekla a celé to povyprávěla Pánu Ježíši. Zakončila slovy: „Pane Ježíši. Ty znáš každého vrabčáka. Tobě nic neuteče. Prosíme tě, co máme udělat? Amen.“ Teď věděla, že už není nikdo větší, komu by to mohla říct, a tak šla klidně spát.

A ráno dostala ten báječný nápad. Ve vedlejší vesnici bydlel pán. Byl to sokolník. S naší přírodou už je to tak, že někteří ptáci takřka vymírají, protože nemají žádné místo, kde by mohli nerušeně hnízdit.  A ten pán právě takové vzácné ptáky choval doma. Tedy choval. To nejde tak říct. On doslova vypiplal mláďata, pak je učil létat a lovit, aby je mohl pustit zpět do přírody. Zatím ale zařídil, aby na jedno takové pěkné místo, které je výborné pro hnízdění, nesměl nikdo chodit, aby hnízdící páry  nerušil. A to je ono. Takový člověk určitě poradí. Hned po škole se za ním obě vypravily a vysvětlily mu celou situaci. Pan Daněk je poslouchal, pak je pohladil po vlasech a řekl jim: „Ani nevíte, jakou jste mi udělaly radost. Přes zimu jsem byl nemocný, tak už nemám doma žádného dravce a žiji sám. Už mi bylo smutno. To víte, že se na to  podíváme. Nechejte to na mně. Zítra se sejdeme a povím vám, jak to dopadlo.“