VEVEŘÁK PLAMÍNEK

Veveřák Plamínek má svoje hnízdo za chatovou osadou v lese.
A protože vlastně bydlí mezi lidmi, zvykl si už na ně a je docela krotký.
Kdo by ho neměl rád. Jenže Plamínek je taky loupežník.
Všechno chce pro sebe. Úplně všecičko. I když to vůbec nepotřebuje!
Tak třeba nedávno. Pan Nováček šel z nákupu. Na kopci je nádherný
výhled a samozřejmě lavička. Pan Nováček má své roky.
No a kdo by na tak krásném místě neodpočíval. Pan Nováček sedí,
sluníčko hřeje a uspáváá a uspávááá…

„A jejda, copak to máme v taštičce dobrého? Rohlíčky? No prosím,
to si nechám líbit. Ale špatně se to drží v tlapkách. Tak to abych
si vzal jen půlčičku.  Děkuji.“ A po chvíli je zpět.
„Tak my ještě spinkáme?  To si vezmu ještě kousíček.“
A najednou pouští rohlík, celý nadšený. „Copak to máme tady? 
Tak my sušíme slunečnicová semínka? Sýkorkám na zimu?
Ty jsou ale malinké.  Ještě by je mohlo bolet bříško, chudinky.
Slunečnice pro veverky na podzim, no nezní to stejně ušlechtile?“
To už je vleče do svého hnízda.

Nemyslete si, že neměl rád pana Nováčka nebo sýkorky. Ale měl.
On jen chtěl mít úplně všechno. „A co to vidím teď?
To je snad jen krásný sen. Pařez a na něm oříšky, vlašáky.
Všechny budou moje.  Moje. Moje! Tak honem. Ty snad ani nebudu
  schovávat. Co kdyby se zkazily. Hrozná škoda.
To si dám raději hned.“
Rozloupne jeden oříšek a vypadne z něj lístek. 
Obyčejný kus papíru. A na něm je napsáno:

NEPOKRADEŠ

 „Co to je za vtipy?“ Rozlouskne další a zas a znova.
Všude jen ty lístečky. Ani jeden oříšek.
„Podvedli mě, okradli nebohou veverku. Aha, vždyť to vlastně nebylo
moje.  Tak oni to všichni ví, že jim loupím mlsání. Nastražili to na mě. 
Uź se na mě zlobí. Už mi nikdy nedají nic dobrého.“

Plamínek už věděl, že krást se nemá a dokonce i to,
že nemáme být lakomí. Ale ovládnout se , když viděl něco dobrého,
to prostě nešlo. Co na tom, že měl plné bříško a plné i hnízdo
a všechny svoje skrýše. On to musel mít.

Potoky slziček se valily mezi chatami, až si toho všimla
malá Verunka. Šla se podívat, co se stalo. A už to vidí.
Plamínek má kožíšek celý zmáčený od slziček. Verunka
si k němu sedne,  hladí ho, utěšuje, až konečně Plamínek
Verunce všechno poví. A věřte nebo ne, ty slzičky, 
to nebyl pramen sebelítosti, to byla opravdová lítost. Verunka utírá
poslední slzičku a s vítězoslavným výrazem povídá:
„Neboj, na to znám lék. Já taky dělám něco, s čím si nevím rady.
Mě zase zlobí sestra a já jsem se nikdy nedokázala ovládnout
a začala jsem na ni ošklivě křičet. Tatínek mi jednou poradil,
ať to povím Pánu Ježíši, že nechci být ošklivý křikloun,
ať Ho poprosím, jestli by mi nepomohl. Pomodlila jsem se,
aby mi Pán Ježíš odpustil, že tak ošklivě křičím a poprosila jsem,
aby mi pomohl. A On to udělal. Jenže to jde jenom někdy.
Když jsem daleko od Boha, tak jsem zase stejná.
A tatínek řekl: „To je tím, Verunko, že znáš dobře veršík
„Miluj bližního svého, jako sebe sama“ (Matouš 22,39)
ale zapomněla jsi, že před tímto veršíkem je jiný
a ten je ještě důležitější.
Protože toho když se nebudeš držet, tak nebudeš nikdy mít ráda
všechny lidi a už vůbec ne ty, kteří tě zlobí. Už víš, který veršík to je? 

Vy byste mohli Verunce pomoct, co říkáte?