Papouščí bitva

    Naše Zoo má spoustu zvířátek a kdo by je nechtěl všechny poznat.
Hned za vchodem je výběh pro opice. Opičák Leopold je miláček všech dětí.
Ten umí lumpáren a je hrozně zvědavý a nic mu neuteče, takže vlastně funguje jako zpravodaj celé zoo.

     Jednou odpoledne Leopold lenošil a co to viděl? Ošetřovatel Pepa nesl nějaký
nový přírůstek do ptačí rodiny. Ale co to jenom může být? A za chvíli už letí zpráva:

 „Halóóó, máme nového papouška, je celý bílý a má legrační žlutou chocholku,
krásně zahnutý zoban a není to žádné mrně. A jejej, co to slyším? On mluví.
On fakt mluví úplně stejně, jako ošetřovatel Pepa. Teda to mě podržte, to tu ještě nebylo!“

     Než bys prsty na ruce spočítal, zpráva dorazila do ptačí voliéry.
Rosela Amélie se až zakuckala smíchy. 
„To vám je ale hloupost! Bílý papoušek. Kdo to kdy viděl?“
Korela Žužu se ale vážně zamyslela a hned měla vysvětlení:
„Třeba je polární. Tam jsou bílí všichni.“
„Prosím vás, polární papoušek, kdo to kdy slyšel. Ale jestli je to trochu bílé a má to chocholku,
tak to je určitě čejka chocholatá. Tu zná každé dítě,“ opáčila rosela Amálka.
„Čejka se zahnutým zobákem co mluví. Teda tady se snad všichni zbláznili.
Leopold měl jistě divoký sen, křičel něco ze spaní a vy na to naletíte a vymyslíte takové nesmysly,“

vložil se do toho malý zelený andulák Ferda. „No tak pomalu, pomalu, prcku,
škvrně jedno takové. Ty nás chceš poučovat? Náhodou – jestli to umí mluvit,
pak to je jistě amazoňan. Jediný inteligentní papoušek, který je něčeho
takového schopen. Jistě byl v nějaké dobré škole a ne jen v takovéto
obyčejné zoo, jako já,“ to se zas vložil do debaty velký amazoňan  Brepta.
„A vůbec, co vlastně ten nový povídal?“ „No říkal - brrýtro, trrdlo, podej prrracičku
-a pak ještě - Brr prráce, prrýč.“ Andulák Ferda se rozesmál na celé kolo:
„Tak to tedy musel studovat na hodně vznešené škole, ten tvůj inteligent.
Vy náhodou vůbec nevíte, co se děje. Tak já si myslím, že jestli umí mluvit,
tak si řekne o cokoliv. Třeba je to papoušek punk , co si řekl o přeliv.
To by vysvětlovalo barvu i chocholku.“ „Ty jedna papouščí kreaturo“, rozčílila
se krásně barevná rosela už ale doopravdy. „Jako že bílá teď frčí?
To je ale zase jenom další hloupost, co tu teď tvrdíte. A mluvit, to se naučí
každý papoušek, když trochu chce. Já když jsem byla ještě v jiné kleci,
tak jsem byla  pořád blízko lidí a to byste koukali, co všechno jsem uměla říct!“ 
„Tak proč se jen chlubíš a nic neřekneš?“ nevěřil amazoňan Brepta.
„Já bych řekla, ale vy byste se hanbou červenali a kdo kdy viděl třeba
červené andulky. Ba jo, lidi vás naučí, ale nechtějte vědět, co.
Raději jsem to zapomněla.“ „Ty si teda umíš vymýšlet!“
„Kdo si tady vymýšlí?!“ „Všichni!“ „Kdo to řekl?“

     A to už se nikdo nedozví, protože papoušci se pustili jeden do druhého
a byla z toho taková mela, že kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se neotevřely
dveře voliéry a v nich by se neobjevil ošetřovatel Pepa s velkým bílým
papouškem se žlutou chocholkou. Papoušek se rozhlédl kolem a hezky
se uklonil a pozdravil  - brrýtro. Andulák Ferda jen vykulil očka a vyjekl překvapením: 
„Polární punk chocholatý a ještě k tomu mluví.“ „Ale kdepak, to je přece
papoušek kakadu, je to slečna a jmenuje se Bára. Buďte na ni hodní“,
odpověděl na všechny otázky naráz ošetřovatel Pepa a bylo po záhadě i po rvačce.
Jen amazoňan Ferda si pro sebe potichu brblal: „Tak kdo měl vlastně pravdu.
Já určitě, protože já mám pravdu vždycky a snad ještě někdo?“

      Co myslíte vy, děti? Někdy je to i s námi lidmi takové.
On vlastně může mít každý kousek pravdy, jen umět ty druhé poslouchat,
dobře se dívat a připustit, že někdy se mohu splést já a někdy zas někdo jiný
a to je vlastně úplně normální a máme na to všichni právo. Jenom se musíme
naučit přiznat si ten svůj omyl a nesmát se druhým a neodsuzovat je, když se spletou.

________________________________________________________________________