Otec stojí u dveří a klepe

Jan 1,12-13: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nena-rodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

 

Otec stojí u dveří a klepe: „Hledám domov pro svého syna.“

„Nájemné není drahé,“ říkám.

„Nechci do podnájmu, rád bych koupil,“ odpovídá Bůh.

„Nevím jistě, jestli chci prodávat, ale můžete jít dovnitř a porozhlédnout se.“

„Myslím, že ano,“ říká Bůh.

„Mohl bych přenechat místnost nebo dvě.“

„To se mi líbí, vezmu si dvě,“ říká Bůh. „Ale třeba se jednoho dne rozhodneš dát mi víc, počkám.“

„Rád bych dal víc, ale je to trochu složité. Potřebuji také sám pro sebe nějaký prostor.“

„Vím,“ říká Bůh, „ale počkám. Líbí se mi to!“

„Hm, snad bych mohl dát ještě jednu místnost. Ve skutečnosti ji zas tak moc nepotřebuji.“

„Děkuji,“ říká Bůh. „Vezmu si ji. Líbí se mi.“

„Rád bych dal celý dům, ale nevím to jistě.“

„Přemýšlej o tom, nevyženu tě. Tvůj dům by byl mým domem a mohl by v něm žít i můj syn. Měl bys víc prostoru než kdykoli dříve.“

„Tomu nerozumím,“ divím se.

„Vím,“ říká Bůh, ale nemohu ti to vysvětlit. Na to musíš přijít sám. Ale je to možné jenom tak, že mi dáš celý dům.“

„Trochu riskantní,“ já na to.

„Souhlasím,“ říká Bůh, „ale zkus to.“

„Nevím… Dám vědět.“

„Počkám,“ říká Bůh, „líbí se mi to.“

 

Bůh touží po životě s námi. Je ale gentleman, bez pozvání k nám do srdce nevstoupí. I když se nám zdá, že když budeme žít s ním, o mnoho přijdeme, není to pravda. Nemůžeme to ale vyzkoušet „jenom jako“. Bůh od nás očekává především opravdovost a upřímnost, ne dokonalost.

 

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš…"

Zjevení Janovo 20,22