Vyhledávání

Lupo

01.10.2014 00:00

Adélka je smutná. Její nejlepší kamarádka Klára se bude stěhovat. Tatínek našel práci v jiném městě. Teď se uvidí jen občas. Adélka darovala Kláře na rozloučenou dopisní papíry: „Abys mi čas od času mohla napsat.“

Klára vytáhne s kapsy malou krabičku: „Taky mám pro tebe dárek. Můžeš ho ale otevřít, až odjedu.“

Stěhovák se rozjel. Obě kamarádky se ještě jednou naposledy objaly a Klárka nastupuje do modrého opelu svých rodičů. Adélka jim mává, dokud auto neodbočí do první zatáčky.

Pak jde sama na zahradu a protáhne se úzkou mezerou mezi křovím na místo, kde spolu rády sedávaly. Postavily si tam boudu, dva špalky měli jako sezení a starou dřevěnou bednu jako stůl. Adélka si sedá na své místo, postaví krabičku na stůl a opatrně ji otvírá…

A hele! Vykoukne na ni malý plyšový pejsek. „Ten je krásný! To je přece Lappi, Klářin nejmilejší plyšáček!“ Adélka se diví, že si Klára svého Lappiho nevzala s sebou. Hladí ho, obrací ho sem a tam a když se podívá pořádně, vidí: „Ne, ty nejsi Klářin Lappi, ty jsi nový Lappi.“

A teď objevuje na dně krabičky dokonce dopis. Otevře ho a čte: „Koupila jsem ti Lappiho brášku, byl poslední, který vypadal přesně jako můj. Až o prázdninách přijedeme k babičce, vezmu svého Lappiho s sebou. Pak si oba pejsci můžou hrát spolu. Tvoje Klára.“

Od té chvíle bere Adélka svého Lappiho všude s sebou. Ve škole na ni čeká v batůžku, někdy si může sednout na lavici. Ale jednoho dne se stalo něco hrozného..

Celý článek najdete v Ethosu 2010/1